PAØ - RED RABBIT

READY - STEADY - GO!

Mastered by Audio Wizzards

Kde všude "Red Rabbit" najdeš?

Skoro všude! Stačí si vybrat službu, která ti sedí nejvíc ^^

Příběh

Pro většinu běžných obyvatel Neonového města, kteří měli čas se takovými věcmi zabývat, byl rudý králík jen další z nespočtu legend a báchorek tvořících lokální folklór, a každý měl na věc většinou vlastní názor. Někteří tvrdili, že se jedná o nájemného vraha některé z korporací zodpovědného za nikdy nevyšetřená zmizení celé řady prominentních osob, jež se staly nepohodlnými, jiní v něm viděli nadpřirozenou bytost a říkali mu "rudý démon", a našli se i tací, co si mysleli, že se jedná o privátní eskortní službu s maximální úrovní diskrétnosti. Jedna z mála věcí, na které se jakžtakž dokázali shodnout, byl vágní popis: Rudý jezdec s helmou připomínající zaječí hlavu s dlouhýma ušima. 

Ať už jste se ale o rudém králíkovi dozvěděli cokoliv, jedna věc byla vždy stejná - pro žádnou z teorií neexistovaly absolutně žádné důkazy. Nikdo z těch, co zarytě tvrdili, že se jim králíka povedlo zahlédnout na vlastní oči, nedokázal nikdy předložit nic, co by jeho tvrzení jakkoliv podložilo, a veškeré pokusy zachytit tenhle neuchopitelný přízrak na video skončily v nejlepším případě červenou šmouhou mihnoucí se v záběru na zlomek sekundy. I to však stačilo na to, aby byli někteří o pravdivosti téhle báchorky zcela přesvědčeni a promrhali podstatnou část svých životů pokoušením se dokázat svou pravdu.

Nutno říct, že Suzie tahle pověst vlastně dost lichotila. Být "neviditelná" (a taky zatraceně rychlá) bylo součástí její práce, a tohle vše ji jen utvrzovalo v tom, že svou práci dělá sakra dobře. Někdy se přes den bavila navštěvováním diskuzních fór, na kterých se všichni ti lovci duchů scházeli, navzájem si utvrzovali či vyvraceli své teorie a mudrovali nad neznatelnými červenými šmouhami na nekvalitních videonahrávkách, a sem tam se i pod falešnými účty zapojovala do diskuze, aby všem přítomným zamotala hlavy ještě víc s nějakou zbrusu novou a často naprosto šílenou teorií. 

Suzie byla povoláním kurýr, a byla zcela jistě skutečný člověk z masa a kostí, tu a tam říznutý trochou chromu, titanu a křemíku. Ale jak asi tušíte, nebyla zrovna ten typ kurýra, který vám s jazykem na vestě a tichou prosbou o dýško v očích předá napůl studenou pizzu, na které navíc chybí vaše extra cibule, aby vzápětí zklamaně bez dýška opět zmizel ve změti uliček utišit další hladový krk. Suzie pracovala pro trošku jinou sortu lidí - pro lidi, kteří měli opravdu hodně peněz a čas od času potřebovali spolehlivě doručit někam něco, o čem v žádném případě nesměl nikdo vědět, nedejbože si je s tou zásilkou jakkoliv spojovat. A vzhledem k tomu, že to občas nebyl v rámci daných okolností vůbec jednoduchý úkol, v těch správných kuloárech se její přezdívka vždy dostala tam kam měla. I když její jméno často nejdříve vzbudilo posměšnou reakci v očích nového potenciálního klienta, po následném ujištění o její existenci a zdůraznění kvality odvedené práce v drtivé většině případů následoval úžas, úleva, a především zvědavost. Kdo by nechtěl, aby se o jeho přísně tajnou zásilku postaral rudý přízrak, který prakticky neexistuje? Být legendou mělo své výhody.

Ani tito lidé však netušili, kdo se za rudou maskou ve skutečnosti skrývá. Suzie si svou identitu chránila opravdu důkladně - pokud pracovala, nikdo ji nespatřil jinak než v celou navlečenou v její zářivě červené kombinéze z nanokarbonových vláken s hlavou schovanou v charakteristicky ušaté přilbě s černým hledím.
V přesně daný čas se objevila na přesně daném místě na svém elegantním Blazeru (představte si supersport s antigravitačními jednotkami místo kol a tryskou vzadu, a zkuste uhodnout, jakou měl asi barvu), pod závojem neprostupného dýmu převzala zásilku a opět zmizela, to vše tak rychle, že si ani na místě přítomní přihlížející nebyli jisti, zda se jim to celé jen nezdálo. S žádným z klientů nikdy zásadně nemluvila - veškerá vzájemná komunikace vždy probíhala předem v podobě šifrovaných textových zpráv a byla maximálně stručná. Kdy, kde, kam, a k tomu nabídka štědré odměny. Ano / Ne. Půlka vždy předem, zbytek po doručení. Bez výjimek.
Ve výsledku z toho těžily obě strany - v téhle branži byla anonymita ceněný artikl a čím míň toho člověk věděl, tím míň toho mohl vykecat v případě, že by se něco opravdu šeredně pokazilo. A taková šance tu byla vždycky. Druhá věc byla, že ani samotná Suzie radši nechtěla vědět, pro koho pracuje. Ze samotné povahy téhle práce bylo jasné, že se nejedná zrovna o slušné a spořádané lidi, a rozhodně se nechtěla zatěžovat nějakými morálními dilematy a přicházet kvůli tomu o zakázky.

Suzie ale takový život vyhovoval. Milovala rychlost a adrenalin, a taky milovala peníze. Z těch vždy ale podstatnou část nacpala zpět do svého pracovního nástroje v podobně nejrůznějších serepetiček a udělátek, které sháněla v zapadlých zákoutích darknetu, a spoustu peněz také utápěla v kybernetických vylepšeních vlastního těla. Ostatně, v těch spočívalo tajemství jejích neobvyklých schopností. Ne, že by nebyla dobrá řidička i bez nich, právě naopak - i pokud by vypnula všechna svá kybervylepšení, pořád by strčila s přehledem do kapsy drtivou většinu veškerých jezdců, kteří se po Neonovém městě proháněli. Díky implantátům se ale její schopnosti posouvaly do naprostého extrému hraničícího až se superschopnostmi, což jí dovolovalo naplno využít tu neskutečnou sílu, kterou v sobě její hoverbike skrýval. 

Jedním z nejdůležitějších implantátů byl bezesporu neurální akcelerátor, který zrychloval odezvu svalů na nervové impulzy a Suzie tak umožňoval reagovat na cokoliv mnohem rychleji, než to dokázali běžní smrtelníci bez kybernetických vylepšení. Jeho funkcionalita šla pak ruku v ruce s osobním časovým dilatátorem, jenž dovoloval čas vnímat v mnohem vyšším "rozlišení", dalo by se skoro říct jakoby zpomaleně, což bylo pro řízení v obrovské rychlosti naprosto nedocenitelné. Díky těmhle dvěma hračkám měla Suzie reakce na jakékoliv podněty v řádu nanosekund, což jí umožnilo bezpečně proplétat se hustou dopravou Neonového města, i když měla příslovečný pedál sešlápnutý až k podlaze. (Ve skutečnosti ovládala rychlost na řidítkách). Právě při jízdě je Suzie využívala nejčastěji, ale své opodstatnění měly i mimo ni - být zatraceně rychlý se hodilo vždycky.

Mezi další kyberhračky v jejím těle patřil pak například neuralink, díky kterému mohla ovládat svůj stroj pouhými myšlenkami, i když na něm vůbec neseděla, dále adrenalinový booster, který dokázal vybičovat její tělo k těm nejvyšším výkonům v krizových situacích a maximalizovat výhody neurálního akcelerátoru a časového dilatátoru, a také mapový modul, který jí přímo na sítnici promítal navigační symboly. 

Samostatnými kapitolami byl pak její oblek a samozřejmě její hoverbike, oba dva až po zuby napěchované nejrůznějšími technologickými vymoženostmi, starajícími se především o její bezpečí. Mezi těmi byla například multifunkcionální rušička na oblbování všemožných radarů a detektorů, generátor dýmu, nebo třeba v manžetách obleku zabudovaný zásobník s uspávacím plynem, kdyby se někdy dostala do potíží (její helma tuto fíčuru pak doplňovala jako plynová maska). Samotný oblek byl pak vyrobený z tvrzených nanovláken a zaručoval odolnost proti většině bodných zbraní, paralyzérů, a dokonce i proti některým starším typům bouchaček. Jak oblek, tak hoverbike navíc vybavila takzvaným "chameleonem" - speciální vrstvou z nanodiod (spolupracující s jejím neuralinkem), díky které mohl její oblek i její stroj v pouhých milisekundách změnit barvu doslova na cokoliv, na co jen pomyslela. Pak už jen stačulo sklopit uši na helmě tak, že prakticky splynuly s jejím obrysem, a najednou vypadala jako kterýkoliv motoblázen s dostatkem peněz na stylovou výbavu.

A proč si vlastně Suzie zvolila ze všech myslitelných možností zrovna identitu rudého králíka? Vysvětlení bylo až překvapivě prosté. Jako malá hrávala s tátou na počítači videohru, jejiž ústření hrdina byl zelený králík Jazz bojující proti zlým želvám, ale člověk si místo něj mohl vybrat i jeho bráchu, červeného králíka Spaze, který měl odlišné schopnosti. Vždy když hrávali spolu, její táta si vzal Jazze a ona Spaze, protože se jí líbila jeho schopnost dvojitého skoku a bavila ji jeho výstřednost. Když nechala postavu chvíli stát v klidu, odkudsi se snesl malý ptáček a přistál Spazovi na ruce. Ten se na něj podíval, bez sebemenšího zaváhání ho schlamstnul a poté si ještě hlasitě odkrknul, což ji vždycky hrozně rozesmálo. Když pak mnohem později přemýšlela nad svou tajnou identitou, rudý králík byla jasná volba. Ona byla ta rychlá, zatímco všichni ostatní byly želvy.